Šampionát se po třech letech znovu vrátil do Pardubic, na čemž jistě máte jako organizátoři nesmírně velký podíl. Pro Českou republiku je to jistě velký úspěch, že?
Samozřejmě, vždy se jedná o klasický boj o pořádání světového turnaje. Velký zájem o mistrovství světa v roce 2014 projevilo finské Tampere a kanadský Vancouver, kde se bude šampionát konat za rok, respektive za dva roky. Pochopitelně to bylo velice složité pro nás získat, hlavní roli hrál ale fakt, že turnaj z před tří let byl hodnocen nejen ze strany IIHF, ale i od všech týmů a jednotlivých hráčů, hodně kladně. I letos jsme se snažili odvést naši práci co nejlépe to jde a doufám, že se nám to povedlo.

Kde vidíte vy hlavní důvody opakování pořadatelství v naší zemi hned po třech letech? Hrála roli také divácká návštěvnost?

Mezinárodní hokejová federace byla spokojena celkově s organizací. Povedlo se nám dostat zápasy českého národního týmu do televize, což v inline hokeji vůbec nebývá pravidlem. Ostatní země jako například Německo, kde byl šampionát v posledních dvou letech, to prostě nedokážou. Právě v těchto věcech máme určitý náskok. Na druhou stranu i skvělá návštěvnost v Pardubicích nedosáhla na čísla v Ingolstadtu, kde na každý zápas Německa chodilo průměrně 6500 diváků. Musím však uznat, že návštěvnost například v Drážďanech nebo ve švédském Karlstadtu před čtyřmi lety byla velmi nízká. Vše se vždy odvíjí od úspěchu či neúspěchu domácího týmu.

Po přidělení šampionátu do České republiky bylo hned jasné, že se turnaj bude konat znovu ve východočeských Pardubicích? Byly zde také jiné možnosti?
Ve výběru pořadatelského města hraje roli hned několik faktorů. V první řadě musí být vše připraveno pro šestnáct týmů, což je velmi vysoký počet. K dispozici musí být dvě haly nejlépe s povrchem ice court, protože je to jeden z hlavních partnerů IIHF v inline hokeji. Tím, že zde šampionát byl v roce 2011, byla hrací plocha v majetku ČEZ Areny, díky čemuž jsme ani nijak neváhali, kde se bude světová akce pořádat. Navíc máme kvalitní vztahy i s místním klubem, který nám v mnoha věcech dokonale vyhověl. Například nám půjčil celou základní stranu kabin, což kdyby nebylo, tak by se hráči museli převlékat v přistavených kontejnerech a podobně. Dále byl výběr ulehčen tím, že se jedná o typické hokejové město a diváky klasický lední i inline hokej prostě táhne.

Organizace jste se nakonec ujal Vy a vaši lidé, byl zde zájem i z nějaké jiné strany se podílet na organizaci mistrovství světa?
Nikdo jiný v České republice kromě Asociace inline hokejových klubů Extraligy České republiky nemůže mistrovství pod hlavičkou IIHF pořádat a to ještě se zárukou Českého svazu ledního hokeje. Vzhledem k výborným zkušenostem z roku 2011 jsme opět oslovili jako produkční firmu šampionátu pardubický Remoex a.s., který, dnes už můžeme říci, se stejně jako v roce 2011 zhostil pořádání skvěle.

Jak se k pořádání turnaje postavilo město Pardubice?
Myslím si, že velmi dobře. Chtěl bych hlavně podotknout, že na podpoře se nepodílelo jen město Pardubice, ale částečně i Pardubický kraj. Všichni byli vstřícní, od pronájmu pardubické haly až po další věci s tím spojené. My se v jistém slova smyslu odvděčíme městu tím, že má během celého turnaje zde vyprodané de facto všechny hotely a využité služby spojené s pobytem téměř 500 lidí po dobu více než týdne.

Kdy vlastně začíná příprava na mezinárodně obsazený turnaj a co je její hlavní náplní?
Velmi složitá otázka, o tom by se prakticky dalo mluvit dlouhou dobu. Naplno startuje příprava zhruba rok před šampionátem, vše se vystupňuje zhruba měsíc či dva před turnajem, kdy člověk nemá v hlavně nic jiného a stále řeší věci okolo inline hokeje. Je to opravdu velká věc, kterou má pod svojí hlavičkou IIHF a my se snažíme tento sport určitým způsobem zvednout, aby měl nějakou hodnotu pro partnery. Čtrnáct dní před mistrovstvím je to pro nejvíce zapojené lidi tak, že člověk spí pět či šest hodin denně, a takový Dan Palaščák během samotného šampionátu ještě méně.

Co se týče propagace šampionátu, proběhlo všechno přesně tak, jak jste si sami představovali?
Hned na začátku nastal problém s termínem, původně totiž měl šampionát být zhruba v polovině června, což se vzhledem k fotbalovému mistrovství světa vůbec nehodí. Křížení termínů by rozhodně znamenalo neúčast České televize na šampionátu a rovněž jsme přesvědčeni o minimálním diváckém zájmu na stadionu v Pardubicích. Naštěstí nám bylo umožněno s termínem turnajem hýbat. Navíc týden před začátkem mistrovství skončil v Minsku světový šampionát v ledním hokeji, což nám znovu přineslo jistou komplikaci, jelikož média se pochopitelně více koncentrovala na lední hokej. Propagace probíhala především prostřednictvím televize, kam se nám podařilo dostat upoutávky a spoty na samotný turnaj, za což patří České televizi velké díky. Samozřejmě jsme použili i další outdoorové kampaně jako billboardy, se kterými jsme se nejvíce zaměřili na Pardubice a okolí. Pochopitelně jsme se snažili šampionát propagovat i jinde, avšak nebylo to v takovém rozsahu jako v Pardubickém kraji.

Napadá vás třeba již nyní, jak se dá propagace ještě více rozvíjet?
Jistě, propagace jakékoliv akce se dá samozřejmě rozvíjet dále a dále. Je to spíše otázka na IIHF, aby danou propagaci podpořila. Vše je to o financích, rozpočet mezinárodní akce je velmi velký a sehnat partnery v dnešní době je velmi složité. Celkově sport má v současných dobách výrazné problémy. Musíme optimalizovat rozpočet a najít si tam mezery. Jsme limitováni penězi jako jakákoliv organizace, nejenom sportovní. Můžeme udělat daleko více muziky, jenže bude také mnohem více stát.

Podařilo se letos vše vychytat do nejmenších detailů, což třeba před třemi lety nebo na jiných šampionátech nutně k vidění být nemusí?
Letos jsme daleko lépe připraveni na drobnosti, kterých si ani běžný člověk nevšimne. Možná se tento fakt bude zdát lidem směšný, my jsme ale letos nemuseli hekticky řešit věci jako led pro hráče, ručníky či zajištění ovoce pro týmy, což právě na minulém šampionátu docela hořelo. Opomněli jsme na to a od IIHF se to dozvěděli opravdu těsně před začátkem turnaje. I přesto, že se tyto mouchy podařilo vychytat, byl první den mistrovství stejně hektický jako před třemi lety.

Nastala během turnaje určitá komplikace, kterou jste jako organizační výbor museli řešit?
Před turnajem se nic velkého neobjevilo, bohužel během něho došlo na aféru se švédským týmem. K oné situaci organizační výbor stanovisko sdělil, že prostě nemůže zodpovídat za chování hráčů během turnaje. Na druhou stranu nás to velmi mrzí, protože nikdo z nás, kdo se na turnaji podílí, nechtěl, aby byl na šampionát v očích postižených majitelů aut vrhán stín, což nikdy nedělá dobrou reklamu. Udělali jsme maximum pro to, aby bylo mistrovství co nejlepší. Abychom my odvedli profesionální práci, byli spokojení diváci, týmy a samozřejmě také hokejová federace.

Proč si myslíte, že právě divácký zájem v Drážďanech nebyl tak vysoký, jako zde? Nemohlo to být například hodně omílanou propagací? Stejného případu jsme mohli být svědky na šampionátu v ledním hokeji ve Švédsku a Finsku před dvěma lety, kde mistrovství příliš vidět nebylo...

Nemůžu hodnotit, co udělalo Švédsko a Finsko v ledním hokeji špatně. Co jsem zaslechl v médiích, bylo to hodně ovlivněno vysokou cenou lístků. My jsme se snažili turnaj udělat co nejvíce přístupný širokému spektru fanoušků. Oslovovali jsme školy a nabízeli jim organizovaně zlevněné vstupné na zápasy, stejně tak hokejové kluby v okolí Pardubic. Snažili jsme se vytvořit atmosféru na zápasech, spolupracovali jsme s pardubickým fan clubem. Pochopitelně by bylo super, kdyby se podařilo atmosféru vytvořit na každém zápase, ale český divák se těšil zejména na Aleše Hemského, Dušana Salfického nebo Martina Vozdeckého.

Máte už nyní z IIHF ohlasy ohledně spokojenosti s letošním mistrovstvím?
Dva dny před koncem turnaje jsme měli závěrečný direktoriát, kde se kromě barev dresů jednotlivých týmů ve finálovém dni řešila i spokojenost s turnajem. Všechny týmy nám poděkovaly a sdělily, že neměly během mistrovství žádný problém, s ubytováním, se stravou či servisem. Také IIHF naši práci ohodnotila velice kladně, čemuž hodně pomohlo již zmíněný fakt, že sport, který je vlastně ještě v plenkách, byl vysílán v televizi živým přenosem. Děláme velmi dobrou propagaci a reklamu sportu, který rozhodně nedosahuje takové popularity jako lední hokej.

Co se týče divácké návštěvnosti, máte již konkrétní čísla? Ať už přímo na stadionu či sledovanosti televizních přenosů České televize?
Sledovanost budeme řešit až těsně po turnaji, ještě opravdu nebyl čas nikoho kontaktovat. Návštěvnost šampionátu je samozřejmě ovlivněna tím, že se Česká republika nedostala do bojů o medaile, což by určitě zájem diváků zvýšilo. Všichni jsme si přáli, abychom měli medaili a to nejlépe zlatou, bohužel se to nepovedlo. V tomto druhu sportu výpadek pořádajícího týmu samozřejmě ovlivní a zájem ze zahraničí není takový. Co se týče návštěv na zápasech naší reprezentace ve skupině a ve čtvrtfinále, zájem byl větší než před již zmíněnými třemi lety. Letos se čísla pohybovala okolo tří tisíc, kdežto v roce 2011 „pouze“ na úrovni dva a půl tisíce diváků. Návštěvnost v základní skupině samozřejmě záležela na atraktivitě soupeře.

Dá se již nyní odhadovat, kdy se znovu dočkáme inline hokejového mistrovství v České republice?
Fakt, že se zde světový šampionát opakuje po třech letech, je velký úspěch nejen na poli sportovním, ale také politickém. Obzvláště, když jsme měli významné soupeře jako Tampere či Vancouver, kteří mají daleko větší finanční možnosti. Myslím si, že následujících pět či šest let šampionát pod hlavičkou IIHF do České republiky protlačit nedokážeme. My jsme rádi, že se nám to podařilo pro letošní rok, že jsme pořadatelství zvládli bez problémů. Těší nás, že se šampionátu zúčastnila řada diváků, kteří měli radost z toho, co tu viděli.

Nabízí se rozhodně otázka, kolik lidí je potřeba na organizaci mezinárodního turnaje jako je mistrovství světa?
Lidí okolo turnaje je strašně hodně. Spousta dobrovolníků, brigádníků, šestnáct team hostů.. Když to sečtu dohromady, je to nějakých osmdesát lidí, které člověk musí koordinovat. Na druhou stranu, pomáhají nám tím, že jsou samostatní, což bylo také lepší oproti roku 2011. Snažili jsme se mít podobný tým jako před třemi lety, tudíž je už zkušený a ví co má v danou situaci dělat a v jaké kvalitě se má práce vykonat. Jim také patří obrovské díky. Speciálně bych však chtěl poděkovat Petře Panchartkové, Danovi Palaščákovi, Petru Buršíkovi, Michalu Koubovi a Radku Klierovi, kteří odvedli vysoce profesionální práci.